Psycholožka Martina Venglářová: Často jsou oběťmi děti, které mají na čele napsáno "mě si vyber, mě nikdo doma hledat nebude”

V rámci kulatého stolu na téma “Dopady sexualizovaného a domácího násilí na jednotlivce a společnost”, který spolek Bez trestu pořádal v září ve spolupráci s poslankyní Barborou Urbanovou v Poslanecké sněmovně vystoupila i psycholožka PhDr. Martina Venglářová, která se zaměřuje na následky sexuálních traumat.

‍

Venglářová se věnovala ve svém příspěvku především obětem traumatizovaným sexualizovaným násilím. S více než třicetiletou praxí a rozsáhlými zkušenostmi z oblasti supervize má hluboký vhled do této problematiky. Analyzovala dopady sexualizovaného násilí na oběti, bez ohledu na to, zda se jedná o nezletilé děti nebo dospělé osoby. Podotkla, že i když symptomy u obou skupin obětí mohou být odlišné, mají devastující účinky, které postihují jedince zcela totožným způsobem.

‍

Ze své praxe Venglářová popsala i osobní výzvy, se kterými se jí samotné těžko smiřuje. Hovořila o bagatelizaci násilí ze strany blízkých osob, což považuje za problematický jev. Podle jejích zkušeností se často stává, že někdo v rodině, často matka, o výskytu násilí ví, ale nedělá nic, aby situaci řešila. Venglářová zdůraznila, že "obětmi jsou často děti, které mají na čele napsáno - mě si vyber, mě nikdo doma hledat nebude.”

‍

V rámci své přednášky rovněž upozornila na problematiku, kdy se pachatelé po ukončení trestu vracejí do zpět do společnosti a hrozí, že jej oběť může znovu potkat. Pro přeživší může takové setkání představovat retraumatizaci, a je proto důležité přemýšlet o strategiích, které by mohly zmírnit dopad traumatu. Často se stává, že oběti volí možnost stěhování, a jsou právě ony, kdo se s touto problematikou intenzivněji zabývá.

‍

Venglářová důraznila také to, že v prostředí, ve kterém dochází k sexualizovanému násilí je často normalizováno chování, které se pro ostatní zdá neuvěřitelné a nepřijatelné. Uvedla dva příklady z praxe:

‍

‍1. Otci dvou dcer, které zneužíval, končil výkon trestu, a tak doktorka hledala společně s matkou cestu, jak vyřešit soužití. Na to jí dotyčná  sdělila, že už to vymyslela, že je to v pořádku a že její služby nepotřebuje, protože než ona přijde domů, tak se vždycky dcerky zamknou u sebe v dětském pokoji, aby byly před otcem v bezpečí. 

2. Klientka přišla do terapie s tím, že potřebuje pomoc, aby přesvědčila manžela, že není nic divného na tom, aby se ona, on a jejich dvě děti setkávaly s dědečkem, který ji zneužíval. Rodina o zneužívání věděla, bylo to vyšetřováno a argumentovala: „Dyť ale on už je starej, on už nic nedělá.” Pouze manžel dotyčné se nechal slyšet, že je to pro něj naprosto nepřípustné, a vypadal, že divný je tady on.

‍

‍

Venglářová popsala také pohled na oběti a jejich polemizování o setkání s pachatelem. Přeživší totiž často čekají dobrý konec, myslí si, že se jim pachatel za své činy omluví, taková očekávání se na terapii však snaží zmírnit, aby to nebylo pro oběť zdrcující. Za její praxi se totiž žádné oběti omluvy od pachatele nedostalo.

‍

V závěru přednášky aledodala, že je podle její praxe dobře, že se o tématu mluví, trauma sice díky terapii nezmizí úplně, ale zmírní se jeho následky. A to nejpozitivnější na závěr - lidé si více všímají, co se v jejich okolí děje, a ptají se, jak mohou obětem pomoci.