Petice za změnu
právní definice znásilnění

Podle odborných výzkumů je ve skutečnosti v České republice každoročně spácháno přibližně 12 000 znásilnění. Jedná se tedy o 34 případů denně a policii je ohlášen jen jeden až dva z nich.

Znásilnění je jeden z nejzávažnějších a nejvíce zraňujících trestných činů. Zpravidla má dlouhodobé negativní zdravotní a společenské dopady. Zasahuje oběť i její okolí. S traumatem se velká část obětí vyrovnává dlouhou dobu, a část dokonce celoživotně. K dlouhodobým následkům dochází až u 90 % obětí. Podle britského průzkumu se jedná o zločin, kterého se ženy obávají více než kteréhokoli jiného (Myhill-Allen 2002).

Přesto je tomuto činu často věnováno velmi málo pozornosti. Výsledkem je nízká podpora obětí, zlehčování dané problematiky, vytváření a udržování mýtů, které jednoznačně přispívají k sekundární viktimizaci obětí znásilnění. V důsledku toho se oběti často nedomohou spravedlnosti. Téměř tři pětiny dospělých v Česku si myslí, že si za znásilnění v jistých případech mohou ženy samy. Vyvrátit všechny mýty a nastavit systém, který skutečně pomůže obětem znásilnění, je jistě běh na dlouhou trať. Již dnes ale můžou zákonodárci učinit první kroky ke zjednání nápravy, a to zavedením definice znásilnění v trestním zákoníku, která je založena na absenci souhlasu.

Podle odborných výzkumů je ve skutečnosti v České republice každoročně spácháno přibližně 12 000 znásilnění. Jedná se tedy o 34 případů denně a policii je ohlášen jen jeden až dva z nich.

Znásilnění je jeden z nejzávažnějších a nejvíce zraňujících trestných činů. Zpravidla má dlouhodobé negativní zdravotní a společenské dopady. Zasahuje oběť i její okolí. S traumatem se velká část obětí vyrovnává dlouhou dobu, a část dokonce celoživotně. K dlouhodobým následkům dochází až u 90 % obětí. Podle britského průzkumu se jedná o zločin, kterého se ženy obávají více než kteréhokoli jiného (Myhill-Allen 2002).

Přesto je tomuto činu často věnováno velmi málo pozornosti. Výsledkem je nízká podpora obětí, zlehčování dané problematiky, vytváření a udržování mýtů, které jednoznačně přispívají k sekundární viktimizaci obětí znásilnění. V důsledku toho se oběti často nedomohou spravedlnosti. Téměř tři pětiny dospělých v Česku si myslí, že si za znásilnění v jistých případech mohou ženy samy. Vyvrátit všechny mýty a nastavit systém, který skutečně pomůže obětem znásilnění, je jistě běh na dlouhou trať. Již dnes ale můžou zákonodárci učinit první kroky ke zjednání nápravy, a to zavedením definice znásilnění v trestním zákoníku, která je založena na absenci souhlasu.