Každý druhý pachatel znásilnění je v ČR potrestán podmíněným trestem.
Zdroj: jaktrestame.czPouze mizivé procento z 12 000 spáchaných znásilnění je oznámeno.
Zdroj: Šafařík, R. in Mužské právo. Jsou právní pravidla neutrální? (2020)Ročně je v ČR spácháno
až 12 000 znásilnění.
Tři čtvrtiny pachatelů trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí odchází od soudu s podmíněným trestem.
Zdroj: jaktrestame.czAž o 50 % vzrostlo domácí násilí za doby první vlny covidových opatření.
Zdroj: Nyklová, B., Moree, D. Násilí na ženáchNa 14,5 miliardy Kč byly odhadnuty ekonomické dopady domácího násilí ve zvoleném roce 2012. Výsledná částka zahrnuje ztrátu produktu kvůli pracovní neschopnosti, vyplácení nemocenské a dalších sociálních dávek, náklady na léčení a krizovou pomoc a další náklady.
Zdroj: Všetičková, S., Zdeněk, M., Molnár, P. Analýza ekonomických dopadů domácího násilí (2017)Dva z pěti dospělých byli obětí sexuálního obtěžování nebo násilí.
Zdroj: Výzkum organizace Persefona Sexuální násilí očima české veřejnosti (2016)Dvě z pěti osob v dětství čelily fyzickému, psychickému nebo sexuálnímu násilí, přičemž původci násilí byli ve většině případů vrstevníci nebo rodiče.
Zdroj: Výzkum organizace Persefona Sexuální násilí očima české veřejnosti (2016)22 % žen po 15. roce věku zažilo fyzické a/nebo sexuální násilí ze strany partnera.
Zdroj: Výzkum Agentury Evropské unie pro základní práva (FRA)Počty zneužívaných dětí v České republice každým rokem rostou, přičemž zdaleka ne všechny případy sexuálního zneužívání vyjdou najevo. Oběti zneužívání si totiž bohužel často nechávají toto tíživé tajemství pro sebe. Nejohroženější skupinou jsou děti ve věku 3–6 let a dívky ve věku 12–15 let.
V letech 2000-2011 se počet zjištěných případů týrání, sexuálního zneužívání a zanedbávání dětí v České republice vyšplhal na 31 653! Je to alarmující číslo, které navíc mapuje pouze ty dětské tragédie, o kterých se dozvěděly příslušné úřady, a těmto obětem mohla být poskytnuta potřebná pomoc. Další tisíce dětí trpí v tichosti za zavřenými dveřmi.
Domácí násilí v Česku v době trvání protiepidemiologických opatření narostlo až o 50 procent. Izolace způsobená karanténou přispěla k jeho četnosti, intenzitě a závažnějším dopadům. Převládají jen velmi obtížně prokazatelné formy násilí, nejčastěji psychické či ekonomické.
Po fyzickém násilí, například fackách, často nezůstávají viditelné stopy. Sexuální násilí je přítomno v necelé polovině případů. Systém pomoci obětem je složitý a roztříštěný, je těžké se v něm zorientovat, přičemž ne vždy se pomoc k obětem efektivně dostane.
Článek se zabývá klinickými projevy a vybranými forenzními souvislostmi tzv. traumatu ze znásilnění. Podává základní přehled diagnostiky a výskytu jevu a dále se zabývá rámcovými otázkami posuzování věrohodnosti obětí znásilnění a také otázkami případné míry traumatizace.
Stať směřuje jak k psychiatrům – znalcům, tak běžným, klinickým psychiatrům, kteří se s otázkami znásilnění mohou v praxi setkávat. Článek je doplněn kazuistikou.
Dva z pěti dospělých byli někdy obětí sexuálního obtěžování nebo násilí .Dva z pěti respondentů v dětství čelili fyzickému, psychickému nebo sexuálnímu násilí, přičemž původci násilí byli ve většině případů vrstevníci nebo rodiče. Ve veřejnosti však převažuje představa sexuálního násilníka jako neznámé cizí osoby.
Ze statistik vyplývá, že znásilnění je jeden z nejméně nahlašovaných trestných činů. Pokud je pachatelem cizí osoba, nahlašuje ho v průměru 8 % obětí, u pachatele z rodiny pak pouhá 3 % obětí. Znásilnění má tedy obrovskou latenci.
Studie IKS je empirickou analýzou případů sexualizovaného násilí, rozsudků a pachatelů.
B. Nyklová v článku argumentuje, že česká populace má o znásilnění velmi zkreslené představy, ačkoli se domnívá, že je o něm informována dostatečně. Je proto podle ní načase začít se sexualizovanému násilí coby problému, který zásadně ovlivňuje život v naší společnosti, věnovat na politické úrovni.
Podrobný rozbor případů znásilnění v ČR v letech 2010 - 2018 včetně situací, osob, míst atp.
Za období deseti let (2009-2018) bylo z 2231 pachatelů znásilnění 86,1 % (1921) příslušníků České republiky, 4,1 % občanů Slovenska (91), 4,5 % státních příslušníků ostatních zemí Evropské Unie (101, 28 zemí EU) a 5,3 % občanů ostatních zemí. Z těchto ostatních zemí byla nejčastěji zastoupena Ukrajina (56), Moldavsko (12), Mongolsko (8) a Vietnam (5). Všechny ostatní země byly zastoupeny maximálně třemi pachateli znásilnění za období 10 let.
Náklady na lékařské ošetření v důsledku domácího násilí v partnerských vztazích odčerpávají z veřejného rozpočtu České republiky přibližně 1,85 miliardy korun ročně. Kromě toho autoři odhadli i nezanedbatelnou částku, kterou zaplatí samy ženy na doplatcích za předepsané léky a na dalších přímých platbách. Závažným následkem domácího násilí jsou rovněž chronická onemocnění.
Odhad ekonomických dopadů domácího násilí ve zvoleném roce 2012 byl téměř 14,5 miliardy Kč. Největší podíl na těchto nákladech představuje ztráta produktu v důsledku pracovní neschopnosti kvůli zranění způsobenému při incidentu domácího násilí ve výši více než 8 miliard Kč.
Jedná se o náklady domácího násilí, které nese celá společnost. K tomu se přidávají náklady státu v podobě výplaty nemocenský dávek a dávek v nezaměstnanosti odhadnuté na 269 milionů Kč.
Druhé nejvyšší náklady DN spadají do oblasti zdravotnictví. Téměř 5 miliard ročně je odhadem vydáno na léčbu zranění způsobených násilím v partnerských vztazích a dalších 250 milionů Kč představují výdaje na léčbu psychických následků domácího násilí. Výdaje policie a soudnictví na řešení trestně – právních a občansko – právních kauz kvůli násilí mezi partnery dosahují výše 86 milionů Kč. Náklady na poskytování krizové pomoci, odborného sociálního poradenství, chráněného bydlení, intervenční centra a další sociální služby jsou vyčísleny na 487 milionů Kč.
Přístup Rakouska, Švédska a Velké Británie k problematice domácího násilí je podobný úpravě v České republice, např. co do institutu vykázání či předběžných opatření a potřebě důsledněji se věnovat prevenci. V mnoha ohledech se však přístup těchto zemí liší.
Jedním z největších rozdílů je přístup k domácímu násilí jako součásti problematiky násilí na ženách, který je akcentován ve všech třech zemích, nejvýrazněji ve Švédsku. Zdůrazňováno je jeho chápání jako celospolečenského problému. Prevence je pak, v souladu s tímto chápáním, zaměřena daleko šířeji, na větší část celé společnosti. Přesto se však zdá, že stejně jako v České republice, i v těchto zemích se potýkají s neporozuměním problematice domácího násilí v profesích, které s oběťmi přicházejí běžně do kontaktu. Jedná se zejména o soudnictví a zdravotnictví.
Fyzické či sexuální násilí ze strany bývalého či současného partnera v průběhu života zažilo 21 % českých žen. V České republice je malé povědomí jak o problematice domácího a gendrově podmíněného násilí, tak o specializovaných organizacích zaměřených na pomoc obětem.
Každá třetí žena (33 %) zažila od svých 15 let fyzické a/nebo sexuální násilí.
Přibližně 8 % žen zažilo fyzické a/nebo sexuální násilí během 12 měsíců před rozhovorem v rámci průzkumu.
Ze všech žen, které mají (současného nebo bývalého) partnera, jich 22 % zažilo po 15. roce věku fyzické a/nebo sexuální násilí ze strany partnera.