Sp. zn.: 3T 179/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Okresní soud Brno-venkov rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Stýblové a přísedících Danuše Fridrichové a Ing. Jiřího Homoly, PhD. v hlavním líčení konaném dne 4. června 2012 v Brně, t a k t o :
obžalovaný
XX . ,
nar. xxxxxx v xxxxxxxxxx, slovenský státní příslušník, XX, trvale bytem xxxxxxxxxxxx, přechodně bytem xxxxxxxxxxxxx,
j e v i n e n , ž e
dne 13. 7. 2010 v době kolem 22.35 hodin na chodbě ubytovny firmy XX na ulici XX v obci XX, okres XX, požadoval pohlavní styk po XX., nar. xxxxx, a když ho odmítla, tak ji fyzicky napadl několika údery otevřenou dlaní i pěstí do hlavy, přičemž ji napadal vulgárními výrazy uvedenými v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 19. 7. 2010, sp. zn. KRPB-17961-14/TČ 2010-060371, a dále jí říkal, že ji dostane a že mu stejně dá, poté ji natlačil po chodbě směrem ke dveřím od dámských toalet tak, že jednou rukou ji držel pod krkem a druhou rukou ji osahával přes oblečení na prsou, přičemž se poškozená udeřila hlavou o dveře dámských toalet, v důsledku čehož upadla na zem, načež na ni obkročmo přes její levou nohu sedl a svou levou rukou jí sahal do rozkroku, přitom se nadzvedl a obnažil své přirození, které si držel levou rukou, kdy poškozená se bránila tím, že sebou na zemi zmítala a kopala kolem sebe a po celou dobu jej vyzývala, aby jí pustil a nechal být, když se mu nepodařilo dostat poškozené pod kalhotky, tak se nadzvedl, sklonil se nad ní a opět jí rukou sahal na prsa, přitom se poškozené podařilo vysmeknout se ze sevření, vytlačit jej za vstupní dveře do chodby ubytovny a pak přivolat pomoc,
t e d y - dopustil se jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, že násilím jiného donutí k pohlavnímu styku a uvedený čin spáchá souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží, jehož se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k dokonání trestného činu nedošlo.
T í m s p á c h a l
zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku
a o d s u z u j e s e
podle § 185 odst. 2 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků.
Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku se výkon uloženého trestu podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání 3 (tří) roků.
O d ů v o d n ě n í :
Po provedeném dokazování vzal soud za prokázaný skutkový děj uvedený ve výroku tohoto rozsudku, kdy vzal za prokázané, že obžalovaný XX. se dopustil trestného jednání tak, jak je shora uvedeno.
Obžalovaný jak v přípravném řízení, tak u hlavního líčení spáchání trestné činnosti popřel. Podstata jeho obhajoby spočívala v tvrzení, že mezi ním a poškozenou došlo předmětného večera ke konfliktní situaci, kdy důvodem byla existence neuhrazené pohledávky z titulu dluhu poškozené a XX.. Obžalovaný v rámci své výpovědi podrobně popsal událost, k níž předmětného večera mezi ním a poškozenou mělo dojít, kdy uvedl, že u dveří do pokoje svědka X. se s poškozenou hádal, chytil ji za ruce, přičemž poškozená jej začala verbálně provokovat slovy „uhoď mě“, situaci nezvládl a proto ji uhodil, jednalo se však pouze o „facku za ucho“, následně odešel pryč. Dále připustil, že do poškozené jedenkrát strčil. K důvodům rozbití okna do pokoje poškozené uvedl, že okno bylo proti němu otevřené, na místě byl špatný terén a zvrtla se mu noha, původně chtěl zabouchat na okno svědka X., ale spletl se.
Soud dále doplnil dokazování výslechy svědků, a to svědkyně – poškozené XX,XX,XX.
Poškozená XX. se v rámci své svědecké výpovědi vyjádřila k popisu průběhu skutkového děje, který popsala shodně jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku. Podrobně popsala průběh konfliktu s obžalovaným, jeho jednání i verbální projev. Dále se vyjádřila k přítomnosti svědka XX v době, kdy mělo dojít k trestnému jednání a k počínání jmenovaného svědka. Dále uvedla, že ji ze strany obžalovaného byla nabídnuta finanční částka 15.000,-- Kč, pokud stáhne výpověď. Dále vyjádřila přesvědčení, že ke shodné nabídce došlo i v případě svědka XX.. V rámci své výpovědi pak popsala i okolnosti údajného „dluhu“ s tím, že o uvedeném jí není nic známo, pouze ví, že obžalovaný nějaké finance ohledně ledničky řešil s jejím přítelem.
Svědek XX. se v rámci své svědecké výpovědi vyjádřil k popisu průběhu skutkového děje v té části, jíž byl přítomen, potvrdil, že mezi obžalovaným a poškozenou došlo ke konfliktu s tím, že předmětného večera obžalovaný žádal od poškozené splátku peněz, které si od něj půjčila. Vzhledem ke skutečnosti, že se k němu poškozená chovala vulgárně, obžalovaný se rozčílil a vlepil poškozené tři facky. Poškozená následně obžalovaného dokázala vyšoupnout ven za dveře na chodbu a zamkla. Jmenovaný svědek výslovně popřel, že by se obžalovaný dopustil jednání popsaného ve výroku tohoto rozsudku, popřel, že by se obžalovaný před poškozenou obnažoval či že by se ji snažil svléci. Dále se svědek vyjádřil k okolnostem přivolání policie a k okolnostem vyrozumění přítele poškozené XX..
Svědek XX. uvedl, že o incidentu mezi poškozenou a obžalovaným byl vyrozuměn ze strany svědka XX., který se za ním dostavil do zaměstnání s tím, že „obžalovaný dobil XX. a pokusil se ji znásilnit“. Následně se tedy vrátil na ubytovnu, kde mu tuto skutečnost potvrdila i poškozená. Dále uvedl, že následně navštívil obžalovaný poškozenou s tím, že učinil nabídku na částku 15.000,-- Kč, pokud poškozená stáhne výpověď. Svědek se pak dále vyjádřil k dlužné částce a její úhradě.
Soud dále doplnil dokazování obsahem znaleckého posudku z oboru školství a kultura, odvětví psychologie nezletilých, taktéž osobním výslechem soudního znalce u hlavního líčení, a to PhDr. XX, odborného forenzního psychologa. Jmenovaný znalec se vyjádřil k otázce posouzení osobnosti a intelektu poškozené XX., k jejímu celkovému psychologickému profilu a k dalším okolnostem důležitým pro potřeby trestního řízení. Ze závěrů znaleckého posudku i osobního vyjádření znalce se podává, že poškozená je schopna správně vnímat prožité události a děje, kterých byla svědkem nebo které sama s emočním doprovodem prožila, a tyto správně hodnotit. Znalec dále dospěl k závěru, že aktuální psychická struktura poškozené je natolik integrovaná, že nezpochybňuje její obecnou věrohodnost. Současně taktéž dospěl k závěru, že výpovědi poškozené splňují všechna obvyklá kritéria ve forenzní psychologii pro uznání výpovědí poškozené jako věrohodné. U poškozené nebyla zjištěna motivace k úmyslnému a nepravdivému obvinění obžalovaného.
Ve vztahu k osobě obžalovaného bylo ve věci zpracováno hned několik znaleckých posudků, a to z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, a to k otázce, zda obžalovaný v době spáchání činu trpěl či netrpěl duševní chorobou, event. poruchou, zda trpí sexuální deviací a zda tato event. mohla ovlivnit jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti v době spáchání činu a zda je pobyt obžalovaného na svobodě nebezpečný, případně vyžaduje uložení ochranného léčení.
Soud provedl v hlavním líčení výslech znalců, a to MUDr. XX, MUDr. XX a dále ošetřujících lékařů obžalovaného MUDr. XX a MUDr.XX.
Znalec MUDr. XX dospěl po psychiatrickém a sexuologickém vyšetření obžalovaného k závěru, že obžalovaný v době spáchání činu trpěl poruchou osobnosti impulsivního typu, závislostí na alkoholu a nacházel se ve stavu prosté alkoholové opilosti druhého stupně. Dále v případě obžalovaného zjistil poruchu sexuální preference, a to sadomasochismus s výraznou sadistickou komponentou. Rozpoznávací schopnosti obžalovaného označil za podstatně snížené v důsledku prosté alkoholové opilosti druhého stupně a v důsledku zjištěné poruchy sexuální preference označil ovládací schopnosti obžalovaného rovněž za podstatně snížené. Dále uvedl, že pobyt obžalovaného na svobodě pro společnost je nebezpečný a navrhl uložení ochranného léčení protialkoholního a sexuologického ve formě ústavní. Uvedené závěry pak jmenovaný znalec osobně slyšen před soudem po výslechu MUDr. XX a MUDr. XX a konfrontaci s jejich obsahem přehodnotil a postavil se na stanovisko, že chování obžalovaného mohlo být vyvoláno alkoholem v kombinaci s jeho osobností, která je impulzivní a reaguje zkratově.
MUDr. XX osobně slyšena před soudem uvedla, že obžalovaný dne 22.11.2010 dobrovolně nastoupil na oddělení ochranných léčeb XX XX, kdy během pobytu se podrobil kompletnímu přešetření k porovnání ke znaleckému posudku MUDr. XX, kdy kromě sexuologického přešetření se obžalovaný podrobil i psychologickému vyšetření s tím, že lékaři sexuologického oddělení včetně psychologa diagnózu sexuální deviace u osoby obžalovaného nepotvrdili. Současně nedospěli k závěru, že by v případě obžalovaného bylo na místě uložení ochranného opatření. Shodné skutečnosti pak uvedla v rámci své výpovědi rovněž MUDr. XX, primářka oddělení.
Vzhledem k rozporům v závěrech znalce MUDr. XX přistoupil soud k vydání opatření za účelem vypracování dalšího znaleckého posudku MUDr. XX. Jmenovaná znalkyně osobně slyšena před soudem uvedla, že obžalovaný v době spáchání činu trpěl prostou opilostí a duševní poruchou sexuální agresí v rámci neúplné sexuality a další poruchou pudového mechanismu v rámci dissociální psychopatie. Trpěl sexuální agresivitou v rámci neúplné sexuality. Obě poruchy označila znalkyně v kombinaci jako společensky značně nebezpečné, dále uvedla, že obžalovaný v době spáchání činu se nacházel ve stavu prosté opilosti, nejednalo se o opilost patickou. Dospěla k závěru, že obžalovaný trpí závislostí na alkoholu. Z hlediska rozpoznávacích schopností uvedla, že tyto v době spáchání trestného činu na straně obžalovaného shledala za nepodstatně snížené, a to vlivem alkoholové opilosti v kombinaci s agresivitou a neúplné sexuality, ovládací schopnosti označila za podstatně snížené. Vzhledem ke shora uvedenému pak dospěla k závěru, že pobyt obžalovaného na svobodě je nebezpečný a vyžaduje uložení ochranného léčení sexuologického i protialkoholního ve formě ústavní.
Vzhledem k nejednotnosti závěrů shora citovaných znaleckých posudků byl za účelem vyjasnění skutečností důležitých pro trestní řízení následně ve věci přibrán Sexuologický ústav XX a Všeobecné fakultní nemocnice v XX za účelem vypracování revizního znaleckého posudku ústavu. Takto soud postupoval, neboť v souvislosti s obsahem dosud vypracovaných znaleckých posudků vznikly pochybnosti stran jejich závěrů. Tento znalecký posudek byl pak za souhlasu stran v hlavním líčení v souladu s ustanovením § 211 odst. 5 trestního řádu čten. Pokud jde o závěry tohoto posudku, dospěli znalci po opakovaných poradách ke shodnému stanovisku v tom směru, že obžalovaný v době spáchání inkriminovaného činu netrpěl žádnou duševní poruchou ani chorobou, jednal ve stavu prosté opilosti, do kterého se přivedl sám konzumací alkoholických nápojů. Je přitom jedincem, který je schopen ovládnout se a nekonzumovat alkoholické nápoje. Znalci v případě obžalovaného neprokázali přítomnost sexuální deviace ani jiné sexuální poruchy. Co do závislosti na alkoholu dospěli znalci k závěru, že stav opilosti v době inkriminovaného deliktu je zřejmý, jednalo se o opilost prostou, lehkého až středního stupně. Nejednalo se o opilost patickou ani komplikovanou. Obžalovaný není na konzumaci alkoholu habituálně závislý, je plně schopen ovládnout se a nepít alkoholické nápoje. Dále znalci dospěli k závěru, že ovládací i rozpoznávací schopnosti obžalovaného k jednání v době deliktu byly sníženy prostou opilostí, jiné vlivy se zde neuplatnily. Vzhledem ke shora prezentovaným závěrům, kdy znalci nezjistili v případě obžalovaného žádnou duševní poruchu, chorobu ani sexuální deviaci, nedoporučili uložení ochranné léčby či jiného nápravného opatření. Dále vyjádřili souhlas se závěry MUDr. XX s tím, že znalecký posudek MUDr. XX označili za nadhodnocený, neboť vycházel v rámci závěrů pouze z vyšetření PPG. Ve vztahu ke znaleckému posudku MUDr. XX pak uvedli, že žádný výrazný defekt v sexuální motivaci obžalovaného nebyl prokázán.
Soud dále doplnil dokazování listinnými důkazy, které tvoří obsah spisového materiálu a které byly u hlavního líčení v souladu s ust. § 213 odst. 1 trestního řádu konstatovány.
Na základě takto provedeného dokazování, kdy soud hodnotil jednotlivé důkazy jak každý samostatně, tak rovněž ve vzájemných souvislostech, dospěl k závěru, že obžalovaný XX. se dopustil jednání tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku. Z trestného jednání je obžalovaný přímo usvědčován zejména obsahem výpovědi poškozené XX, která se jak v řízení přípravném, tak taktéž v řízení před soudem velmi podrobným způsobem vyjádřila ke všem skutečnostem, jež jsou uvedeny ve výrokové části tohoto rozsudku, přičemž skutkový děj popsala jak je shora uvedeno. Soud neshledal žádné okolnosti, které by výpověď poškozené jakýmkoli způsobem zpochybňovaly. Projev i osobní vystupování poškozené v průběhu hlavního líčení nevzbuzovaly žádné pochybnosti o věrohodnosti její výpovědi. Co do jednotlivých situací vypovídala poškozená v řízení před soudem shodně s vyjádřením, které učinila v řízení přípravném. Její výpověď nevykazovala žádné známky zkreslování či agravace. Výpověď poškozené a její věrohodnost je pak podpořena rovněž logickou strukturou jejího vyjádření, poškozená detaily situace popsala shodně jak v řízení před soudem, tak v řízení přípravném, tedy i z hlediska trvalosti obsahu její výpovědi neměl soud o její věrohodnosti důvod k pochybám. V případě poškozené pak soud neshledává ani motivaci vědomě zkreslit tvrzené údaje či poškodit obžalovaného. Výpověď poškozené koresponduje pak taktéž s obsahem svědecké výpovědi svědka X. i s obsahem důkazů listinných. Byť svědek X. nebyl incidentu přítomen, uvedl, že byl kontaktován ze strany svědka X., který za ním doběhl na pracoviště s tím, že obžalovaný poškozenou fyzicky napadl a pokusil se ji znásilnit. Lékařskými zprávami jsou pak objektivizována zranění, která poškozená při potyčce s obžalovaným utrpěla. Rovněž obsah příslušné fotodokumentace tato zranění zobrazuje. Argumentaci, že si tato zranění způsobila poškozená sama, považuje soud za absurdní a nedůvodnou Listinné důkazy dále dokumentují, že celá událost byla oznámena Policii bezprostředně poté, co se udála, nikoli s časovým odstupem. Lze dále poukázat i na skutečnost, že věrohodnost výpovědi poškozené je navíc podpořena rovněž závěry příslušného znaleckého posudku PhDr. XX. Pokud jde o námitku obhajoby stran erudovanosti jmenovaného soudního znalce, pak je nutno uvést, že lze odkázat na samotné vyjádření soudního znalce v tomto směru, kdy soud nemá důvod pochybovat o odborné způsobilosti znalce k vypracování příslušného znaleckého posudku.
Pokud jde o obsah svědecké výpovědi svědka X., jež měl potvrdit obhajobu obžalovaného, této soud neuvěřil. Naopak dospěl v kontextu obsahu důkazní situace k závěru, že jmenovaný svědek u soudu uváděl nepravdivý popis průběhu skutkového děje. Jednak je třeba v této souvislosti poukázat na rozpory s výpovědí obžalovaného, a to ať již jde o průběh incidentu i způsob fyzického napadení poškozené - kdy sám obžalovaný uváděl, že ve vztahu k poškozené této pouze „střihl za ucho“, naproti tomu svědek X popsal celkem tři facky na tvář poškozené. Poukázat lze i na skutečnost, že svědecká výpověď jmenovaného svědka se s výpovědí obžalovaného neshoduje i v dalších souvislostech, a to ať již jde o verbální projev obžalovaného či poškozené, tak i co do způsobu odchodu obžalovaného z místa činu. Obsah výpovědi svědka X je i v přímém rozporu se zásadou formální logiky, neboť pokud by se události odehrály tak, jak svědek popsal, vymyká se logickému úsudku důvod volání na tísňovou linku za účelem přivolání hlídky Policie, stejně jako následná reakce svědka v podobě jeho odchodu na pracoviště svědka X. za účelem jeho obeznámení s události. Poukázat lze i na skutečnost, že svědecká výpověď svědka X. je pak taktéž zpochybněna i samotným vyjádřením svědka X. a svědkyně X..
Lze tedy shrnout, že soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že ve svém souhrnu dávají provedené důkazy vcelku nevyvratitelný závěr o průběhu skutkového děje tak, jak je popsán ve výrokové části tohoto rozsudku, přičemž současně i vyvrací obhajobu obžalovaného. Soud má tedy za to, že ve věci provedené důkazy s potřebnou mírou spolehlivosti dostatečně odůvodňují závěr o vině obžalovaného projednávanou trestnou činností. Nad rámec lze pak dodat, že byť předchozí trestní minulost obžalovaného nelze hodnotit jako okolnost přitěžující, je z obsahu opisu příslušných rozhodnutí i připojeného spisového materiálu dokumentován nápadně zvýšený sklon obžalovaného k neúměrně agresivním reakcím, a to zejména je-li pod vlivem alkoholu. Ze všech shora uvedených důvodů uznal proto soud obžalovaného vinným ze spáchání projednávané trestné činnosti tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku.
Návrh obhajoby na doplnění dokazování vypracováním dalšího znaleckého posudku, a to z oboru biomechaniky, pak považuje soud za nadbytečný. Jednak lze opakovat, že soud nemá důvod pochybovat o věrohodnosti výpovědi poškozené, a bylo-li obhajobou poukazováno na fyzický rozdíl mezi obžalovaným a poškozenou, pak lze uvést, že obžalovaný se v době spáchání trestného jednání nacházel v podnapilém stavu a jednání poškozené se tedy soudu nejeví jako nereálné. Nadto tento způsob obrany poškozené – tedy vytlačení obžalovaného ze vstupních dveří pak potvrzuje i vyjádření svědka X.. Výslech svědka X. i X. považuje soud rovněž za nadbytečný, neboť k otázce dluhu se vyjádřila jak poškozená, tak svědek X., rovněž tak i obžalovaný a svědek X., přičemž poškozená jeho existenci nezpochybnila, nicméně jak vyplývá z obsahu vyjádření svědků i obžalovaného, jednalo se o dluh ve vztahu ke svědku XX nikoli k osobě poškozené. Výslech svědků by pak ani nebyl přínosem co do skutkových zjištění, neboť průběhu skutkového děje nebyli přítomni.
Pokud jde o právní kvalifikaci jednání obžalovaného, dospěl soud k závěru, že obžalovaný XX jednáním popsaným ve výrokové části, tedy jednáním kdy požadoval pohlavní styk po poškozené, a když ho odmítla, tak ji fyzicky napadl, přičemž ji oslovoval vulgárními výrazy a dále jí říkal, že ji dostane a že mu stejně dá, a poté ji natlačil po chodbě směrem ke dveřím od dámských toalet tak, že jednou rukou ji držel pod krkem a druhou rukou ji osahával přes oblečení na prsou, přičemž se poškozená udeřila hlavou o dveře dámských toalet, v důsledku čehož upadla na zem, načež na ni obkročmo přes její levou nohu sedl a svou levou rukou jí sahal do rozkroku, přitom se nadzvedl a obnažil své přirození, které si držel levou rukou, kdy poškozená se bránila, s jednáním obžalovaného nesouhlasila, následně se jí podařilo vysmeknout se ze sevření obžalovaného a vytlačit jej za vstupní dveře do chodby, naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, a to spáchaného ve stadiu pokusu jak má na mysli ust. § 21 odst. 1 trestního zákoníku.
K námitkám obhajoby stran právní kvalifikace jednání obžalovaného obsaženým v písemně zpracovaném závěrečném návrhu je pak možno podotknout, že v daném případě právní kvalifikace skutku koresponduje s jeho popisem jako takovým, kdy soud má za to, že popis skutku uvedený ve výroku tohoto rozsudku shodně tak, jak byl uveden i v obžalobě, splňuje veškeré náležitosti stran jeho určitosti a vyjadřuje veškeré skutkové okolnosti významné z hlediska použité právní kvalifikace. V této souvislosti je pak k dalším námitkám nutno poznamenat, že pod pojem pohlavního styku ve smyslu příslušného zákonného ustanovení je možno podřadit i osahávání genitálií či prsou poškozeného, neboť i toto jednání směřuje k pohlavnímu uspokojení pachatele. Úmysl, že obžalovaný chce spáchat pohlavní styk, dal ostatně najevo nejen verbálním projevem, ale i tím, že se před poškozenou obnažil a tedy i způsobem vlastního jednání.
Soud neshledal žádných okolností, které by svědčily pro závěr, že by obžalovaný v době spáchání trestného činu nebyl plně trestně odpovědným, kdy v této souvislosti lze odkázat na závěry znaleckého posudku ústavu, a to z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie. Byť se obžalovaný dopustil trestného jednání pod vlivem alkoholu, nejednalo se o opilost patickou či komplikovanou. Nutno podotknout, že opilost si obžalovaný způsobil sám a dobrovolně, když přitom dobře věděl, jak na něj alkohol působí.
Svým jednáním obžalovaný porušil zájem společnosti na ochraně práva člověka na svobodném rozhodování o svém pohlavním životě. Úmysl obžalovaného lze v případě skutku dovodit již z konkrétních skutkových okolností, jakými jsou způsob vykonaného jednání obžalovaného, tak rovněž i pohnutka činu a lze učinit závěr o tom, že zavinění obžalovaného je na místě kvalifikovat jako úmysl přímý podle § 15 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, neboť obžalovaný nepochybně i s ohledem na své rozumové schopnosti věděl, že svým jednáním zájmy chráněné trestním zákoníkem porušuje a předmětné porušení způsobit chtěl.
Jednání obžalovaného pro jeho povahu a závažnost nelze označit jinak, než-li jako jednání společensky škodlivé, protiprávní a trestné. Z hlediska ust. § 12 odst. 2 trestního zákoníku soud neshledal, že by uplatnění trestní odpovědnosti obžalovaného a s ní spojené trestněprávní důsledky bylo možno v daném případě nahradit uplatněním odpovědnosti dle jiného právního předpisu. Naopak v daném případě dospěl po zvážení všech konkrétních okolností k závěru, že uplatnění ostatní deliktní právní úpravy v případě obžalovaného nepostačuje a že čin spáchaný obžalovaným je natolik společensky škodlivý, že uplatnění trestní represe je zcela namístě.
Při úvaze o druhu a výši trestu soud přihlédl ke všem hlediskům uvedeným v ust. § 37 odst. 2 trestního zákoníku a § 38 a § 39 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, kdy hodnotil z hlediska zásady přiměřenosti jak povahu a závažnost spáchaného trestného činu, tak taktéž poměry obžalovaného jakožto jeho pachatele – tedy jeho osobu a možnosti jeho nápravy. Zohledněny byly taktéž okolnosti polehčující i okolnosti přitěžující. V neposlední řadě bral pak soud v úvahu i pohnutku jednání obžalovaného. K osobě obžalovaného bylo zjištěno, že je rozvedený, bez vyživovací povinnosti, je řádně zaměstnán. Závažnost spáchaného činu je v daném případě dána jak významem chráněného zájmu, který byl jednáním obžalovaného dotčen, tak je dána taktéž konkrétními skutkovými okolnostmi. Byť má obžalovaný záznam v rejstříku trestů ČR i SR, nelze k těmto záznamům přihlížet jako k okolnosti přitěžující, nicméně dokumentují jisté sklony obžalovaného k porušování zákonných norem.
Obžalovaný byl v daném případě ohrožena trestní sazbou od dvou do deseti let. Soud neshledává v daném případě z hlediska míry závažnosti a společenské škodlivosti podmínky pro snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonem stanovené trestní sazby a uložení trestu v rámci zákonné sazby považuje soud v případě obžalovaného za naprosto přiměřené.
Po zvážení všech konkrétních okolností dospěl soud k závěru, že v případě obžalovaného z hlediska míry postihu i s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného jednání, osobě a poměrům obžalovaného a následku lze uvažovat o uložení trestní sankce při spodní hranicí zákonné trestní sazby a uložil proto obžalovanému jako přiměřený trest odnětí svobody ve výměře tří roků. Dospěl přitom k závěru, že v případě obžalovaného je možno považovat za splněné podmínky uvedené v ust. § 81 odst. 1 trestního zákoníku pro podmíněný odklad výkonu uloženého trestu a že na osobu obžalovaného není nutno působit přímým výkonem uloženého trestu odnětí svobody a že lze bez odůvodněných pochybností předpokládat, že obžalovaný své jednání změní a do budoucna se vyvaruje páchání další trestné činnosti. Uložený trest byl tedy uložen jako trest s podmíněným odkladem. Za zcela adekvátní a přiměřenou zkušební dobu považuje soud zkušební dobu blíže horní hranici sazby uvedené v § 82 odst. 1 trestního zákoníku, a to v trvání tří roků.
POUČENÍ:
Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do osmi dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu Brno-venkov.
Rozsudek může odvoláním napadnout státní zástupce pro nesprávnost kteréhokoli výroku, Obžalovaný pro nesprávnost výroku, který se ho přímo dotýká, zúčastněná osoba pro nesprávnost výroku o zabrání věci a poškozený, který uplatnil právo na náhradu škody pro nesprávnost výroku o náhradě škody.
Osoba oprávněná napadnout rozsudek pro nesprávnost některého jeho výroku může jej napadnout také proto, že takový výrok učiněn nebyl, jakož i pro porušení ustanovení o řízení předcházejícím rozsudku, jestliže toto porušení mohlo způsobit, že výrok je nesprávný nebo že chybí (§ 246/1,2 tr.ř.).
Odvolání musí být v zákonné lhůtě případně v další lhůtě určené předsedou senátu odůvodněno tak, aby bylo patrno, ve kterých výrocích je rozsudek napadán a jaké vady jsou rozsudku nebo řízení, které mu předcházelo vytýkány. Státní zástupce je povinen uvést, zda odvolání podává ve prospěch či v neprospěch obžalovaného (§ 249/1,2 tr.ř.).
Odvolacím soudem bude odmítnuto odvolání, které nesplňuje náležitosti obsahu odvolání (§ 253/3 tr.ř.).
Právo podat odvolání nemá osoba, která se tohoto práva výslovně vzdala.
Okresní soud Brno-venkov
V Brně dne 4. června 2012
JUDr. Kateřina Stýblová, v.r.
předsedkyně senátu